SVĚTLO S PETŘÍNA.

Pavla Maternová

SVĚTLO S PETŘÍNA. J. V. Sládkovi a Jaroslavu Vrchlickému.
Když jsem byla malá, stínů jsem se bála, tmy a šera. Na Petříně lampa jakás stromy kmitávala za večera. Bývala mi milá jak ta hvězda bílá nad západem, mírnila to teskné šero, v kterém Praha snila s šedým hradem. – – Přesuly se časy, v nekonečno Krásy duše práhla – ale rtoma okraj číše s touženými kvasy nedosáhla. [5] A jak roste žízeň, v duši pal a trýzeň divem tiší pěvců bohem posvěcených každá nová sklizeň v Krásy říši. Jak to chvělé světlo, jež tam náhle zkvetlo v stínů věnci, tak mou odvahu mdlou zvedá, s Vašich strun co vzlétlo, vyvolenci! Díky za tu záři, s Vašich jasných tváří jež se lila! Stokrát duši pochýlenou od mladosti v stáří vyzlatila. Kolik zraků těší, když noc chmury věší zlaté světlo! Kéž, co Vámi světla seto, s výspy, kde jsme Češi, věkům kvetlo! 6