VZPOMÍNKA S NÁBŘEŽÍ.

Pavla Maternová

VZPOMÍNKA S NÁBŘEŽÍ.
Je to už před lety – před kolika lety: v jednom tom okně zde mívali dva květy. Květy to nebyly, byly to dvě děti, děti, jak s nebe když andělé dva sletí. Andělé líbezní, zlatě skvělých vlásků, s líčky a s očima jako na obrázku. Obrázky živoucí v okně šťastných lidí: každý se usměje, kdokoliv je vidí. Kdokoli vídal je, stával dlouhé chvíle, ještě se ohlížel na ty zjevy bílé. Bílá vy stvoření, nevinná a smavá! marně, ach marně vás oko vyhledává. [67] Hledá vás duše má potěšit se ávmivámi vás však již nehostí známé tyto rámy. Rám-li vás objímá života a štěstí, v němž, zlatá poupata, souzeno vám kvésti? Rozkvétat bez rezu, bez úhony duší, v kráse a souladu, jichž věk neporuší? Neruš jim, Živote! jaro jejich květné, kdekoli paže tvá s kroky jich se střetne! Kroky jich – neznámo, kde a kam se šinou –, světlé však obrázky z duše neodplynou. Plynou tam Vltavou stále nové vlny: mně ten květ vzpomínky kvete stejně plný. 68