VZPOMÍNKA S NÁBŘEŽÍ.
Je to už před lety – před kolika lety:
v jednom tom okně zde mívali dva květy.
Květy to nebyly, byly to dvě děti,
děti, jak s nebe když andělé dva sletí.
Andělé líbezní, zlatě skvělých vlásků,
s líčky a s očima jako na obrázku.
Obrázky živoucí v okně šťastných lidí:
každý se usměje, kdokoliv je vidí.
Kdokoli vídal je, stával dlouhé chvíle,
ještě se ohlížel na ty zjevy bílé.
Bílá vy stvoření, nevinná a smavá!
marně, ach marně vás oko vyhledává.
[67]
Hledá vás duše má potěšit se ávmivámi –
vás však již nehostí známé tyto rámy.
Rám-li vás objímá života a štěstí,
v němž, zlatá poupata, souzeno vám kvésti?
Rozkvétat bez rezu, bez úhony duší,
v kráse a souladu, jichž věk neporuší?
Neruš jim, Živote! jaro jejich květné,
kdekoli paže tvá s kroky jich se střetne!
Kroky jich – neznámo, kde a kam se šinou –,
světlé však obrázky z duše neodplynou.
Plynou tam Vltavou stále nové vlny:
mně ten květ vzpomínky kvete stejně plný.
68