PRŠÍ!

Pavla Maternová

PRŠÍ!
Ach, prší! Tmavé, bez listí už stojí tu hustovětvé stromy aleje, pláč větru v nich se s pláčem deště pojí na píseň stesku prázdnou naděje. Ač zní ta píseň šeptanými slovy, přec do hloubi se v duši dotírá, a z dola, z řeky kalný proud co poví, jen smutku dvéře v srdce otvírá. Kde v akátech se seschlé třesou plody, hle! tmí se pomník prostřed zahrady, a s něho – jaký pleonasmus vody! – se řinou šumně lesklé kaskády. Ba, chápeš: on, ten mrtvý kámen ztmělý má nezkalené rmutem ručeje... Však nebe, řeka, i tvůj pohled vřelý jen kalnou slzou zde se zaleje! [36]