IDYLLKA Z PODJAŘÍ.

Pavla Maternová

IDYLLKA Z PODJAŘÍ.
Po chodníku pod akáty provázel ji denně; byla ještě plaché dítě, dosti vzdálí ženě. Mluvívali o svých dojmech jak dva mladí ptáci, o svých drobných událostech, starostech a práci, nikdy mluvit nemusili z nouze o počasí. Až když jednou sněhem vítr proházel jí vlasy, také její řasy dlouhé zasněžil jí cele, rozehřál se tichý soudruh; pověděl jí vřele, jak by chtěl ty drobné hvězdy slíbat svýma rtoma, kdyby ano, kdyby byli sami kdes a doma. Tu se trochu polekala, trochu byla ráda, na konec mu nevěřila; byla první váda. [63] Hněvali se prvně tenkrát, ne však naposledy. Zima byla ještě dlouho se sněhy a ledy. Až když posléz pod slunéčkem ledy pluly z kraje, srovnala ty hněvy Láska, jež vždy vítězka je. 64