DÁL!

DÁL!
Co nás tu chodívá, co nás tu chodí po boku Vltavy za řadu let, jedno všem poznání v duši se rodí: Ku předu! Ku předu –, nelze jít zpět! Nelze, hle, Vltavě, široké, dumné vinout se zpátky v ten líbezný kraj, kde jí s hor potoky hravé a šumné skládaly, spřádaly mladosti báj! Nelze ni národu v dětinství časy vrátit se prosté, ni v názor, ni kroj, nelze již zlaté jen kositi klasy – život je změna, je zápas a boj! Tak ani tobě žít znova lze není. Minulo, zhynulo mládí tvé již, číše kdy nadějí perlí se, pění, duše kdy křídlatá nese se výš. [96] Z rozumu hoře a z citu jen touhy, bolestné touhy. Sen o štěstí – klam. Sklána-li křídla, ten pochod je dlouhý, nestojí za to, díš smutně si sám. Přec musíš dále; neb s časem, jenž letí, dál řítí se vše, jak dole ten proud: až do moře řeka, až v zem lidské setí... Leč oblak i sen smí s červánky plout. Stupáme tedy. – Hle, zlatí se řeka, čarovný splývá v ni západu vznět... Dále jen, dále, ó dušičko měkká – ten pohled měj na cestu, vesele vpřed! 97