NOVÉ STROMY.

Pavla Maternová

NOVÉ STROMY.
Už jsou tu nové, tenkokmenné, jak branci dáni do řady; i jim dech máje zeleň sklene, a nebudou kvést nerady. Však nepůjdu tam k jejich boku se přivit, když se sešeří, a vyslechnouti jednu sloku z té staré písně nábřeží. Co v mé, to není v jejich duši: to zná jen starý, zdraný kmen, jejž mráz a bouře léta kruší, jak stojí tady zamyšlen. Jak já, on své tu prosnil mládí, hvězd, slunce stopy na větvích, a každý vzdech, jenž řekou pádí, kdys perlou rosy utkvěl v nich. [18] Leč ony křehké stromy mladé sem přišly náhle v starých svět, a, nechť se skráň jich k druhům klade – ne, nemohou si rozumět! Jsou jak ty dívčí, svěží krásky, jež dole chodí okolo, a čím víc na rtech mají lásky, tím cítí spíš – jen na polo. Jsou jak ten dorost dívčích květů, jež vždy jen myslí na sebe – a nepochopí jiných vznětů, a v Čechách mráz – jich nezebe! 19