SKÁCENÉ AKÁTY.

Pavla Maternová

SKÁCENÉ AKÁTY.
Podsekli, ach! porazili – div ne všecky staré stromy. Čtyři leží skáceny. Jejich kmen, hle, v nitru bílý v zelenavou tříšť se lomí, zkadeřené útlé vršky v cestu trčí zbláceny. Slzy tryskly na mé líce. Jaký osud, staří druzi! Podťat kořen, žel i ples. Nebudete šumět více, v červen kvésti jako druzí, nezasvitnou vámi hvězdy, nezahučí pro vás jez. Leč ten obraz, jejž jste znaly, po vás tkví tu ve své kráse. [16] Stromy jiné zkvetou v něj, vše, co vy jste vídávaly, v jiných zracích plane zase, v bublině se třese jiné – věčný život, časný děj. Třísku v cestě pohozenou památkou si po vás beru. Voní syrá země z ní –, země, která žije změnou, která ve svých ňader šeru všemu dává zrod i příkrov, květ i úkoj poslední. 17