PAMÁTCE ANTONÍNA CHITUSSIHO.

Pavla Maternová

PAMÁTCE ANTONÍNA CHITUSSIHO.
Mne obletuje, Chitussi! Tvá duše, jak vkročím na ty drahé chodníky! Co snil a cítil’s, co Jsi v dumné tuše, jíž byl Jsi pln, tkal v Krásy odliky: to, malíři! jenž poetou byl’s více, zde v těchto místech vše mi vane vstříc, jak válo kdysi na Tvé bledé líce a vzněcovalo hled Tvých zřítelnic. Vím, tato řeka, tyto staré stromy, ten Petřín vzadu a ten šerý hrad, ty roztroušené malostranské domy – ten pohled zde byl Tobě drah a svat. A jako s jarem vracejí se ptáci, by žili dál, kde v jeseň přestali, tak znova vždy se vracel’s k této práci, k svým Hradčanům, k své Praze ze vzdálí. [20] A tento obraz byl Ti idealem, jak nám je všem, jimž vtisk se do duší. My chodíme zde s radostí a žalem a s láskou vždy; však laik netuší, co vyvolený mistr tvaru vnímá, když před ním života cíl nejvyšší jak zjevení v své čárné kráse dřímá – a tvůrčí vášně úpal nestiší! A proto cítím, kdy tu bloudím taky a potkávám Tvé druhdy přátely, že Ty’s tu rovněž. – Nebem letí mraky a řekou vlny; zámek ztemnělý se v západ dívá kamsi za Petřínem, kam slunce zašlo za červánky spát... A stromy stezky hovoří s Tvým stínem jak se mnou, s každým z nás, kdo má je rád. 21