DÁL!
Co nás tu chodívá, co nás tu chodí
po boku Vltavy za řadu let,
jedno všem poznání v duši se rodí:
Ku předu! Ku předu –, nelze jít zpět!
Nelze, hle, Vltavě, široké, dumné
vinout se zpátky v ten líbezný kraj,
kde jí s hor potoky hravé a šumné
skládaly, spřádaly mladosti báj!
Nelze ni národu v dětinství časy
vrátit se prosté, ni v názor, ni kroj,
nelze již zlaté jen kositi klasy –
život je změna, je zápas a boj!
Tak ani tobě žít znova lze není.
Minulo, zhynulo mládí tvé již,
číše kdy nadějí perlí se, pění,
duše kdy křídlatá nese se výš.
[96]
Z rozumu hoře a z citu jen touhy,
bolestné touhy. Sen o štěstí – klam.
Sklána-li křídla, ten pochod je dlouhý,
nestojí za to, díš smutně si sám.
Přec musíš dále; neb s časem, jenž letí,
dál řítí se vše, jak dole ten proud:
až do moře řeka, až v zem lidské setí...
Leč oblak i sen smí s červánky plout.
Stupáme tedy. – Hle, zlatí se řeka,
čarovný splývá v ni západu vznět...
Dále jen, dále, ó dušičko měkká –
ten pohled měj na cestu, vesele vpřed!
97