PÍSKAŘI.
Řadou stojí v tuhé práci
bodří pražští Podskaláci
na široké pramici –
čtyři chlapíci.
Jako z bronzu jsou jich těla!
Parnem pot se perlí s čela,
stružkou řine po tváři
brachu pískaři.
Jiných lán je řeky celý,
rmutný pruh i stříbroskvělý;
jejich pole počíná
kde je hlubina.
Z tajemného lože řeky
čerpají tam písek měkký,
zlaté vlásky Otavy,
zrnka z Šumavy.
[77]
Slunce zírá s modré báně,
šípy metá na jich skráně,
v jejich plece z ocele
praží vesele.
Letí mraky, letí ptáci,
minou chasu v drsné práci,
pozdravem jí kývají...
Hoši zpívají.
A co plynou písně slova,
paže znova jen a znova
dlouhé tyče vzpírají,
kořist sbírají.
Teprve, když prám je plný,
spokojeně brázdí vlny
bezstarostný zase pták –
pískař Podskalák.
78