PROSTŘED NÁBŘEŽÍ.
Ó cizinče, sem pojď a postůj chvíli!
Tam dole chvatně šírá řeka pílí
níž k severu. Hle, s jižní, slunné strany
jak její proud se vine rozeklaný,
v něm ostrovy, ty svěží výspy, hebce
se houpat zdají, děcka na kolébce.
S nich mohutné a husté staré stromy
svůj světlý odraz na hladině lomí,
lnou vrškem dvojím ku dvojímu nebi:
to jedno dole, druhé nad tvou lebí.
A za řekou to skvostné panorama,
jež, nevíš, zdali příroda víc sama
zde stvořila, či lidská duše vzletná!
Vrch Petřína, vrch Zámku, nejníž Letná
a mezi tím ty přechody a svahy
nad malebnými rysy Menší Prahy,
vln různodobých spád to ponenáhlý.
Zde olbřím vrch, tam svah tak mírně táhlý,
jak Smyrny koberec, tmáň po něm stromů.
[75]
A zas ten úvoz s lemem starých domů,
a dóm náš svatý k nebi lnoucích věží,
a hrad náš, v jehož oknech smutek leží,
však při západě celý požár zlata:
toť pohled, jímž je každá duše jata.
Nechť jitro smavé slunným modrojasem
ten obraz kreslí, neblednoucí časem,
nechť skvoucí západ vděky jeho výší
až v pohádek jej zakouzluje říši,
nechť jaro bílým pohází jej květem
neb jeseň líbá purpurovým retem,
nechť léto měkce v zeleň obléká si,
či třpytná zima v svoje čarokrásy
ten zahaluje český kousek světa:
vždy jeho půvab nade městem zkvétá
jak zjevení, jež řeka v loktech chová
a na svých vodách obrazit chce znova.
A jestli cizí pohled zplane žárný,
ten vida obraz vlastním vděkem čárný,
což cítit má, co říc’ zde česká duše?
Duch minula zde budoucnosti tuše
svou dává ruku. Zde bys padl k zemi
a v nebe zvolal hlasy srdce všemi:
Ó máti moje, živa buď a zdráva –
a jen víc štěstí nech Ti nebe dává!
Jen tolik štěstí, co Ti dalo krásy,
a na vše věky pro své spasena Jsi.
76