LISTÍ PADÁ.
Na nábřeží listí padá,
padá s šumných akacií –
smutno je tak do duše!
V korunách se vítr svíjí
v brzké zimy předtuše,
listí padá.
Co ho leží, co ho zvadá!
Zbledlé, seschlé šustí hebce
pod chodců zde kročeji,
každému stesk v duši šepce
dlouhou, smutnou alejí,
měkce padá.
Stesk – a všem? – Hle, dívka mladá!
v očích jiskry, v nožkách rhytmy
lehce chvátá chodníkem.
Zákmit jasu v srdci chyt’ mi...
Listí tančí kvapíkem,
vstříc jí padá.
[34]
Mládí! věčná Tvoje vnada
prudším tepem v srdce bije,
když dech větrů svívá list,
když ta teskná melodie,
z níž je těžko písně příst,
v nitro padá.
V šeru splývá stromů řada,
pod ní mizí zjev tvůj světlý,
sličné dítě neznámé...
Tuchy spí jen, které kvetly,
zas se listí dočkáme,
ať si padá! –
35