PO ZÁPADU.
„Stojí hora proti hoře,
s jedné k druhé mrak přepjatý...“
Stojí Petřín proti zámku,
mezi nima úval zlatý.
Hle, tou cestou zlatou zcela –
není tomu chvíle dlouhá –
plná žáru koule sjela,
žhavá, jako lásky touha.
Nebe jako topas žlutý
obráží se do vod řeky,
kterou ohnivými pruty
šlehá Západ ve klín měkký. –
Po západu, po západu
nebem, řekou růže hoří,
žhnou ty růže v českou duši
červánkovou, tesknou zoří.
[22]
Také u nás po západu –
Shasl den náš smutně, hluše.
Rok za rokem roste v řadu...
Kdy se dočkáš, česká duše?
Kdy se dočkáš vykoupení,
slunce zas a štěstí znova?
Ach, na krásné časy není
u nás červeň západová.
Leda větry budou váti,
nové vichry, boží soudy...
Ať! – Jsme zvyklí v bouři státi,
námi nehnou s naší hroudy. –
23