ZIMNÍ NEDĚLE.
V ledu poutech řeka leží,
veselo je na nábřeží;
led je pevný, čist je sníh,
Praha jezdí na bruslích.
Praha jezdí na želízkách,
měď a nikl tančí v miskách.
Lidu mrak se hrne v rej –
dnes ten led je čaroděj!
Deset kluzišť v jednom řádku,
kolkol zvuky kolovrátků.
Jaký souzvuk! Věru dost
pro poslech i pro radost.
Na ostrovech hudba hraje,
pro společnost „lepší“ ta je:
lepší kabát – lepší pán,
lepší hudba – dražší stan.
[42]
S nábřeží jak v mraveniště
zadíváš se na kluziště,
na ty černé postavy,
z dálky – chumel bez hlavy.
Čím jsou z dálky tobě, slunce?
Jen tak záříš potichúnce,
rychle spěješ k západu
za Kinského zahradu.
Zapadá! A zlaté růže
kolkol hází, pokud může.
Rádo má ten bílý svět,
pozlatí jej naposled.
Nebe jako žluté víno
nad obzorem rozprostříno.
Krajem rudé... v bledou šeď...
v časný soumrak houstne teď.
První hvězdy kmitly plaše.
Usneš zas, ó máti naše?...
Ruch se ztrácí pod krovy,
křepčí už jen ostrovy.
V starodávném, prostém slohu
s věží zní teď hudba Bohu.
Prošla zimní neděle –
ej, jak slavně, vesele!
43