DVA RYBÁŘI.
Dva rybáři zasedli v loďku
a po proudu dali se v běh:
druh bradatý s čeřenem v rukou,
druh mladistvý u vesla v snech.
Jen z klidného vyjeli kraje,
je čeřivá vítala pláň,
by z tiché své hlubiny taje
jim dary své hrnula v daň.
I vnořena do vody sítě,
a na první zajato hod
v ní veselé Vltavy dítě:
to běliček stříbrný rod.
A za první znova a znova
zas jiné se lapají hned,
a rybák, ten neztratí slova
a nespustí s čeřene hled.
[71]
Však do kola hrouží se zraky
ten mladičký u vesla druh.
Jej letící po nebi mraky,
jej zvlněný dojímá luh.
Jej zelené poutají břehy
i zpěněný po boku jez
i slunečné do řeky šlehy
i v hladině obrazů směs.
A snivé když upřel své oči
v dno lodice, v rybiček běl,
on, zády jak soudruh se točí,
z nich nejhezčí: Volna jsi! děl.
A pustil ji do její skrýše
a v dumách pjal do modra zrak,
cos pro sebe zanotil tiše –
on spokojen, šťasten byl tak!
Však veselé Vltavy dítě
šlo varovat družek svých svět:
již prázdné jen tahali sítě –
a za krátko dali se zpět.
72