PADLÍ VOJÁCI.
Já půjdu do boje až zazní polnic hlas,
ó půjdu nadšeně za povinností svojí,
tu bázně bledý cit již opustí mne v ráz,
až hlukem omámen stát budu v šiků roji.
Však až se navrátí zas domů druhů řad
a domov uvítá je zpěvy vítěznými,
jim skráně ověnčí, až budou usedat
u tichých krbů svých – tu nebudu již s nimi.
V tom víru zmateném já raněn padnu kdes
a v ryku nadšeném dál přes mne půjdou voje –
kdo ze všech všimne si, že opět jeden kles’?
Kdo bude hledati tu mrtvé tělo moje?
Tu budu pochován ve hrobě velikém
a nikdo nezví to, kdy padl jsem, kde stlívám,
krev v boji prolitá se rychle vpije v zem –
a starý, krásný mír se opět vrátí nivám.
[98]
Nad hroby neznámých zas vzejde obilí,
lid pilný pokosí je za letního parna,
ó dobře měli ti, kdož nás tu pobili,
my víme, naše smrt že nebyla tak marna.
Ó klidně budeme spát v cizích hrobech těch,
nad nimiž skřivani si hnízda stavět budou
a v písni vyprávět, že poslední náš vzdech
nevyzněl nadarmo pro tuto zemi chudou.
Náš skon však neprospěl těm, kdož nás vedli tam
pro blaho říše své či v ziskuchtivé žízni,
on nevrátil ni mír – ten dostavil se sám,
když síla pohasla a kraj již hynul trýzní.
Jen v tom je užitek, že naše tělo, krev,
zas zúrodní tu prsť, v níž věky budem spáti,
a že dá lidu zas, co vzal mu války hněv:
že lidu chudému tak jeho chleba vrátí.
99