Jak drzý prach, jejž vichr divý
kdes na silnicích roztočí
a v úrodné jej nese nivy
a lidem metá do očí –
tak verše moje nevolány
jdou do světa – jak já v něj šel,
a los, mně do kolébky daný,
i jim přán bude za úděl.
Ó vím, chyb nesou s sebou mnoho
vždyť začátečník jen je psal,
jenž bez prvního kroku toho
by dál se v světě nedostal,
a bez ohledu, zda se sluší
tak rozpustilým být či nic,
on musí z toho, co má v duši,
cos ve svět křiknout z plných plic.
A teď vás všechny, páni milí,
si dovoluji pozvati,
kdo někdy štěstí malou chvíli
jste musili mi dopřáti,
vás, kdo jste v žití záviděli
mi lehkou mysl, vzdor a smích
a rozmar, jenž vždy hrdě čelí
zlé nudě tváří kyselých!
Ó za ten smích a pohrdání
stud ve mně zkuste vzbuditi,
že o sobě jen bez ustání
chci domýšlivě mluviti,
a za vše, čím má celá bytost
vám překážela ve světě,
hle – sám vám skytám příležitost
ku dokonalé odvetě.
Ó vrhněte se na mne s chutí
a zpřevracejte verš i rým
a zvolejte pak v ustrnutí,
že k žádným „směrům“ nepatřím –
však dlužno uznat bez nesnází,
že to a to jsem opsal tam –
co ve všech všudy „školách“ schází,
to nemohl jsem najít sám!
Ó vysmějte se každé chybě,
„to psáno má být tak a tak“
a ku soucitu škodolibě
svou autoritu skloňte pak –
„sic“ – „ovšem“ – „možno“ – a tak dále –
a mně pak zbude věřiti,
že vystihli jste dokonale,
co v básně chtěl jsem vložiti.
Však mně tím spadne velká starost,
mne blažit bude uznání,
že psal jsem, jak mi zobák narost,
a vám, ó lidé prolhaní,
vám, pokrytečtí páni bratří
a závistiví sobci – vám
na útraty své, jak se patří,
že jednou radost udělám. –