PIERROTOVA PRVNÍ LÁSKA.
Pierrote, hochu bílý, špatně jsi dnes hrál svou rolli,
zadíval’s se trochu směle v Colombiny hřejný zrak,
teď ti vadne humor starý, komedii hrát tě bolí,
srdce se ti smutkem chvěje jako v stínech nočních pták.
Holubice Colombina je tak krásná, já ti věřím,
srdce tvé je v prvém mládí, láskou trpí poprvé,
škoda je tě, hochu bílý, klamati se lepým peřím –
pod tím peřím není srdce, je tam kámen bez krve.
A ta záře, kterou svítí opálové oko její –
tu tam vtipem dvojsmyslným budí lstivý Harlekýn,
nevěř však, to milkování, jímž se oba opíjejí,
že je přes tvé mrtvé srdce svede v svatý lásky klín.
Holohlavý Pantaleon bude ťukat vytrvale,
on má titul, slušné jmění, v kruzích nejlepších je ctěn;
jenom tímto věno její pojistí se dokonale,
názor tento Colombinou záhy bude pochopen.
Harlekýn pak půjde dále živiti svou mlsnou choutku,
těkavý a nespoutaný, krátké chvíle milý host –
a ty, snivý hochu bílý, oplač sny své někde v koutku,
zkusiv, jak si s první láskou hraje těžká skutečnost.
12
Toužící však srdce svoje májem k lásce probuzené
snít nech starou poesii, v románů věř dávnou zvěst,
věř, že při slavičí písni akát vonný stan ti sklene,
štěstí, kterého jsi hoden, že tam najdeš v svitu hvězd.
Věř, že duše plná citu jednou v svaté jarní chvíli
splyne s tvojí duší snivou – oči snů svých uzříš vzplát,
vidina tvá vytoužená, Pierrote, hochu bílý,
na tvých rudých retech šťastna bude láskou umírat.
13