Ó mocná kráso dívčích očí,
ó kouzlo různobarvých hvězd –
co zpěvů kolem vás se točí,
co novel nechaly jste zkvést;
své milé každý chválí zraky,
že líbí se mu – proto taky
ten pár vždy nejkrásnějším jest.
A v oněch všedních zpěvů množství
já dneska jeden vrhám též,
tam chválu očí mého božství,
mé milky očí nalezneš –
to nejsou oči jako jiné,
jak jezera či sluje stinné –
těm očím rovných nenajdeš.
Ty oči nejsou modré, hnědé,
ni zrzavé, ni šedivé,
ni kočičí, ni černé, šedé,
ni fádní ani ohnivé –
ni duha podobna jim není –:
to oko stále barvu mění
a nevíš, jak plá nejdříve.
Jsou z rána jako koutek v lese,
kde horský potok pramení,
kde ze skály své vlny nese
přes kapraď, mech a kamení,
a šumivou též píseň jeho
i šepot lesa prastarého
já vytuším z nich v zmámení.
Však potom sluncem vzplane náhle
ten tajuplný její zrak
a září v polí pláně táhlé,
kde v žitech hoří vlčí mák,
v něm blankyt světlý, řinkot kosy,
v něm křepelčina píseň prosí
i skřivany v něm tušíš pak.
A odpůldne tě opět vítá
jak starosvětský, prostý sad,
kde na altánech růže zkvítá,
kde sedmihlásek hnízdí rád,
kde drobné dětí sobě hrají
a do houštin se ukrývají,
jež zarůstají pěšin řad.
A s večerem má nové divy:
je jako noc ve klíně hor,
dav gnomů stíhá čtveračivý
tam svatojanských mušek sbor
a gnomů těch smích rozpustilý
tam s tesknou písní lesní víly
vždy o nadvládu vede spor.
A jindy zas tam jeseň pláče,
vše mlha halí tesklivá,
tou tmou jen jiskra ohně skáče,
kde dětí sbor se ohřívá;
a zimní klid i bouře jarní
i chladné hvězdy, dnové žární –
vše v zraku tom se ukrývá.
Ó krásko jména neznámého,
však s čarovnýma očima –
kdo říci smí, že dívka jeho
snad ještě krasší oči má?
Má milá, o níž to vím pouze,
že zrakem čaruje mé touze,
ta nejkrásnější oči má.