POSLEDNÍ LÁSKA.
Tak přece přišla... Podzim byl –
jak u mne jinak možno není –
a já jsem ani netušil,
že je tak blízko; v okamžení,
než z pole bílý ohně dým
se spojil s šerem večerním,
v mé srdce vešla ticha, sama,
ač nezval, nečekal můj cit,
přec byla mi jak dobrá známá
a připravený našla byt.
Tak přece přišla... Věděl jsem,
že přivede tě podzim jednou,
že přijdeš, jak když nad lesem
se tiše bílé mlhy zvednou,
že poznám potom v očích Tvých
svit slunce z plání vřesových,
že ve Tvém zádumčivém hlase
já uslyším ten klidný vzdech,
jenž v onom, mně tak milém čase,
se smutně nese po lánech.
20
Tak přece přišla v moji hruď
ta Láska, dlouho mně tak cizí!
Ó vřele pozdravena buď
a zůstaň mi, až jeseň zmizí,
a kveť mi v srdce úkrytu
za jara klamných přísvitů,
buď družkou každé mojí chvíle
a veď mne v život daleký
a moje srdce pošetilé
svým kouzlem spoutej na věky!
21