Hodina poslední – odbije dřív, než mníš,
snad dnes, snad za sto let, však vždycky nečekána,
na moři nesmírném jak nikdy netušíš,
kde kterou z vln tvá loď v hloub věčnou bude sklána.
Však náhle vzedme se té vlny mocný val –
a jako v zrcadle pak v jediné té chvíli
v ní všecko uvidím, co život kdy mi dal,
či po čem toužil jsem, co jenom snové svili.
Mé zlaté dětské dny ve starých zahradách
a písně matčiny a starosti mé prvé,
to cesta do školy a první před ní strach
a z prvních záští ran i první krůpěj krve.
A potom naděje s tím věčným čekáním
a se sny loučení a fádní prósa stará,
a jitra červnová a šera s klekáním
a plody jeseně a květů plná jara.
A přátel postavy, k nímž ruce své jsem pjal,
a vábné zjevy žen, o nichž jsem v nocech sníval,
a zákon práce pak, jenž svobodu mi rval,
i vzdory slabocha i žhavý vášní příval.
A v srdci zabolí mne každá láska zas,
při níž jsem trpěl víc, čím miloval jsem více,
a očí paprsky, zář vlasů, temný hlas
se s nimi objeví, sny staré šeptajíce.
V hodině poslední, v té chvíli, hrozné všem,
kdy vlna osudu mi zjeví ples i hoře,
jak zřel bych boží ráj mi bude – s úsměvem
to vše zas prožiji, než klesnu v hloubku moře.
A bolest loučení tak naplní mi hruď
a tma tak dusivá si náhle lehne všude,
že dřív než zavolám: „Ó žití, s bohem buď!“
mi pukne srdce mé – a na vždy konec bude.