LUDVÍK LOŠŤÁK.
KÁČA.
Káčo, která pouští utíkáš,
hle kocour běží za tebou!
Rci, proč tě stíhá, kdy kol vše má klid?
Však nač se ještě ptát, kdy drsným ropotem
se na paty ti věsí
a chce tě stíhati
až v černou truhlu kdesi.
A ty chceš uniknouti k výsotám
z té naší říše bludů, snů,
kde lidé svoji moudrost rozvlánou
do snářů klamavých spnou slova řetězem –
a on tě drásá zpátky
v ten život plný běd,
v ten mámivý sen krátký.
[52]
Jen utíkej, neběžíš nadarmo,
když přes květy tu pospícháš,
ty nedbáš vody jarní bystřiny
kol tichých dědin stále v dálku směřuješ,
ty vítězně v svém žití
dál budeš prchat stále
a on tě nezachytí.
53