FR. TÁBORSKÝ.
NOVÝ FRAGMENT ZE STARÉ KOMEDIE.
V rychlíku zas pohodlně doktor Hronský sedí
u okna a do krajiny kolem hledí,
jak se rychle podél vlaku mění, mihá,
a tyč telegrafní družku svoji stihá,
a tak znovu připomenul mu ten hon,
co mu přítel Klíma, pražský seladon,
před nedávnou ještě chvílí hučel v uši:
„Ty se všímáš slečny Katy víc než sluší,
vy se k sobě nehodíte přece zcela,
víš, že dříve s Novotným též známost měla,
vloni byl ten román známý celé Praze –
pravím: dej si pozor, přijde ti to draze.“
[77]
V téže asi chvíli paní důchodňová
ke své dceři mluvila ta slova:
„Katy, zdá se mi, že líbí se ti Hronský,
ale pamatuj se na svůj román lonský:
pravím: dej si pozor – nechci říkat více!“
„Ale mamá –???“
„Neodmlouvej – vím to sice
a je to už všude dosti známá věcvěc,
že je dávno čas, tě dostat pod čepec,
ale znova s Hronským zadati si nemůžeš –
pravím tobě: utíkej mu co můžeš.“
Doktor Hronský zatím klidně dále jede,
vzpomínek si ještě více v hlavě přede,
když vlak písknul na stanici, zazněl zvonec,
ještě nebyl jeho přemítání konec.
78