Planou ohně; koně, muži kolem.
Kozáci to leží v stepi polem.
Těžko ubránit se zimě, chladu
v taký mrazivý den listopadu.
„Pověz ty nám, velký atamane,
jaký vítr od západu vane,
jaké zvěsti nese naší stepi
z dálných krajů těch, kde těžké cepy
vítězily, jak my v Cařihradu,
to kdy kozákem byl kozák zplna.“
Hetman rukou zajel v sivou bradu,
v oku jak by zaleskly se slze,
stará ňadra zvedla vzdechu vlna,
v líci osmahlé se stáhly svaly;
naslouchal a pátral v šeré mlze,
kterou dujné větry rozvívaly.
„Za horami, kde se Krakonoši
zalíbilo, dusot slyším kopyt,
koní řev a – slyšte, bodří hoši –
vidím voj tam udatně se vzchopit!“
Na kurhanech vítr divnou zpívá;
jakby s větry v divoké byl hádce,
nepokojně buřan sebou kývá.
V tom se kozák s vlhké země vzchopí,
stářím neskloněna jeho šíje;
atamana oslovuje vládce:
„Pověz ty nám, kde se to kdo bije,
kde to na veselce tančí kopí?“
Upjal v dálku vůdce staré zory,
bystře zíral jako mladá káně.
„Vidím v dáli táhnoucí se pláně,
poznávám již dle sta hrdých věží –
Přisám Dorošenko – tam to leží,
tam to na úpatí Bílé Hory!
Sivá mlha obzor, výhled kalí,
vidím jen, že v boj se voje valí.“
Teď vlk zavyl – hrůza letí stepí.
„Slyšte, děti! Boj to velkolepý!
Děs a hrůza stohlavou jsou saní,
neslyšíte ryk a řinkot zbraní?
Tam ti hoši hladoví a zdraní
jako lvi se bijou. – Ti se ženou
jako šípy s tětiv zkrvácenou
plání. – Kdyby nějakou to míli
bylo jenom, děti: „Sedlat koně!“
velím, „a tam v letu k tomu cíli!“
Slovanská krev protéká ty žíly,
za myšlénku, za svobodu teče...
Teď jak výheň planou již i meče...
Teď boj nejlítější za ohradou...
Ti se bijou... V peklo bych šel pro ně...
Kéž bych podle nich pad’ vzhůru bradou!“
Vyskočili, shlukli se jak mraky,
v dáli upírají mladci zraky:
„Atamane, rci nám, atamane,
vítěznou-li píseň vítr vane?“
„Krev se valí, krev se kouří k nebi,
děla hřmí jak hrozná kletba boží,
rudé pole poseto je leby,
tisíce se mrch a mrtvol množí.
Teď se vřava boje jinam hnula – –
Velký Bože? Což mne ďábel mámí?
Na ty hochy statné kdosi známý
udeřil teď jako rána hromu!
Čapka kozácká tam! – Děti, komu
známo, s četou kde jest assavula?
Nahajka tam, dýka tam... Ó, peklo,
teď si s kozáky tu baštu zteklo!“
„Je prý assavula na Sanoku
s četou v službách u Zikmunda krále;“
vzpomínají hejtmanovi druzi.
Hetman slova se již neptal dále.
„Na Čechy jej poslal králův pych!“
hetman děl a zhluboka si vzdych’.
Druhy přelet’ hrozný anděl hrůzy,
náhlý žal se zalesk’ v jejich oku. –
Sobě palaš stříbrem okovanou
odpjal hetman, koni uzdu, sedlo,
k četě obrátil se těmi slovy:
„Heslo moje tolikrát vás vedlo,
nebylo vám k necti, ani hanou,
dokud sloužili jste hetmanovi.
Teď jsem dohetmanil, milí braši!
Nade bratry v Čechách bouř se vzdula;
pobíjet je pomoh’ assavula,
poskvrnil tak věčně slávu naši.
Pod tou kletou Bílou Horou rovy,
které bratrům ryly naše meče. –
Krev, ach krev z nich ještě rudá teče,
na nich šeptá žlutá polní tráva:
„Dneska zbledla kozácká tam sláva,
hetmanů jí není třeba více!“
V žalu zakryl hetman bledé líce,
na kůň sedl, za Don odjel v dáli...
Větry prý vzkaz jenom druhům vály,
že se nevrátí již nikdy více
ataman a kozácká ta sláva!