Smrt za domov! – Jak zní to přepěkně!
Však junák mladý se jí nelekne,
požehná křížem čelo rozpálené
a nepomní, že kdy se zase vrátí;
jen zpomene, že dívka čeká doma
a modlí zaň se ubledlýma rtoma.
Aj, mladý hoch, ten do boje se žene,
jak žízní zedraný plá po vodě,
a jak kůň stepí spěje v Ukrajinu,
tak spěchá rek, by umřel za otčinu,
a do náruči spěchá svobodě!
Jen dál, jen dál, vy bělohřívé koně,
vy mladí hoši, dál jen do kraje;
tam doma prapor s věže zavlaje
a dívka zpláče něhou na balkóně!
Vy dívky doma! – Ňadra dmou se výše
a hlavou lítá obraz vytoužený,
krásnější než jich doma po síni,
v níž řada předků odpočívá tiše.
Aj, obraz tento všecky zastíní,
i vaši zář, vy milující ženy.
A ret si jmeno vyvolence šeptá,
by nevyšlo mu z drahé páměti;
po chvíli jazyku se srdce zeptá
a staré jmeno na rty zaletí,
aniž je slyšet uchu člověka.
Zdaž smuteční šlář, ženy, nečeká
na oběti své v nedalekém čase?
Snad teď váš milý klesá zemdlen k zemi,
neb stižen vrahem oplakává němý
svou svobodu a v duchu po vás ptá se?...
A teď snad už – ó slovo neblahé –
snad mrtev padá v krvi vlastní
s rozbitým štítem, pokalenou tváří –
snad posledně mu světlo světa září
a duši anděl smrti odnáší
i rozpomínky z mládí předrahé!
Ten smrti anděl všecko rozplaší –
a vy ste, děti, chtěli býti šťastni?
Trpký to pocit, nedbejte víc toho –
snad teď váš rytíř prapor zdvihá palmy
a „vítězství“ mu tlupa provolává –
v té chvíli snad ho volná krášlí sláva
a kněži pějí ku poctě mu žalmy –
ne žalmy smutku, ale chóry veselí
jak velkonoční boží neděli!
Ba je to pro vás všecko tuze mnoho,
jen když se zdráv vám, věren navrátí
a smutek políbením zaplatí –
jen když se vrátí – – k čemu pláčete,
kdy zvučí krajem píseň ptáčete
a vůkol prchá všecko žalování
a na ples tichý mění každé lkání? –
Jen když se vrátí – – on se jistě vrátí
a lásku vaši v krvi nepotratí...