Kam ještě chci? Už do všech uhlů světů
jsem hrdě vyjel na svém komoni,
na oři fantasie sbírat štěstí květů,
než k hrobu se má hlava pokloní.
Byl hrdý kůň jak hrdá prsa moje
a odvážný jak mysl v duši mé –
však zraněni jdem’ oba z toho boje
a brzy spolu, brzy skončíme.
Byli jsme daleko, ach nevím sám už ani,
jak nazval bych ty dálné končiny,
po nichž jsme toulali se v zadumání,
já a můj kůň – tvor ve dvou jediný.
Byli jsme daleko – nad náma nebes krovy
jak zlaté střechy v báji visely,
kol nás ocean hučel smaragdový,
a k svému tulil jsem se příteli.
Byli jsme daleko; bouř světem hřměla
a nad našimi vládla životy;
jen v dálce maják-zpomínka se skvěla,
zpomínka lásky mé, zbrázděné Golgoty.
Byli jsme daleko; ve světech lidské ctnosti,
kde není lži, kde pravdy skvostný stan,
kde bratr bratra v domově svém hostí
a lásky kvas pro všecky uchystán.
Byli jsme daleko, kde touha šťastným cílem,
modlitbou slovo, chrámem dědina,
kde ve snu blahém, vytouženém, milém
v náruči bratra bratr usíná.
Nešťastný návrat! A vrátiť se musí,
kdo jako hosť se utek’ v onen kraj,
zapomníť, že se srdce lomí v kusy,
a za poušť vyměnit ten krátký ráj.
My jsme se vrátili. Kam teď zaměřiť máme,
když tmou a trním cesta dlážděna?
Jsme umdleni a noc tak ráda klame,
a povzdech náš jest od hor ozvěna.
Ach umdleni jsme, ty můj věrný koni,
a smutno tak jest v mladé duši mé;
jak umíráčkem pod bokem to zvoní –
to brzy spolu pouť svou skončíme...