Na vorech.
Na řece louč vesele na vorech hoří
a dvé duší nad vodami v hoři, v hoři.
Nade blízkou smrtí mladé ženy svojí
pramař mladý v neveselé dumě stojí.
„Hučí voda nízkým pod jezem,
na vorech umírá moje žena;
zejtra tebe dále povezem’
rodné ku vsi, duše umrtvená.
„DřevoDřevo praští, pláče šumný les,
za mraky se choulí měsíc zrádný.
Kdoby byl to z rána řekl dnes,
do noci že budeš mrtvol chladný?
„RánoRáno stálo slunce nad náma,
v jejím oku slunce štěstí plálo;
studená je mladá žena má,
a slunce jí k smrti zapadalo.
„ZapadloZapadlo jí, noc se sklenula
plna smutku na ty vody známé;
64
vichřice sem divá zadula:
kdy se zase, kdy se ushledáme?!ushledáme?!“
Vstává slunce v šatech krásných, pozlacených,
a vor plyne přes jez do vln rozčeřených;
pěna padá v plamen, plamen udusil se,
kraj se v úsměv halí, muži nevrátil se.
65