Petr.
I.
Již ke kováři naše koně vedou
a Petr běží sobě ku krejčíři,
pojede, praví, z rána do města.
Chce kazajku míť nedlouhou a šedou,
však pěkně k tělu. Lidé klepem šíří,
že žije mu tam v městě nevěsta.
Zejtra si přivstane a před třetí
mu vozík ze vsi k lesu poletí.
A Petr vyjel. Pyšní se svým šatem
a jasně okem do široka zírá,
vždyť vítanou mu dnešní výprava;
již po blizoučkém vršku hrbolatém
se sváží letem v bujná pole širá,
když na východě svitla záplava,
a když zadrnčel vozík silnicí,
zaplál mu oheň bledé na líci.
A pak prásk’ bičem. Bělouš do hnědouše
svou lesklou hřívu po přátelsku plete,
i sviští povoz, jak by prázden byl;
škádlivě koník do soudruha kouše,
66
kobylka šedá družně do hříběte,
až ubývá jim cesta kolik mil.
A na kozlíku Petr myšlenky
posýlá letem k srdci milenky.
Ať pšenice se mezi žebřinami
otřásá jak chce, jen když vozík spěchá,
a jen když prchá planina i les;
aj, vozka s touhou svou tu pleší sami,
vždyť radosť bujná, lásky cíl a těcha
se zjeví jemu sladce ještě dnes.
A jak tam v předu hořel koní pár,
tak v srdci vozky jeden pal i žár.
Když západ chvěl se v růžové své zoře
a mdloba jala bujné kroky koní,
i Petr sklonil hlavu do prsou;
snad v nich je s blahem také kousek hoře,
když citův roztrhanou směsí pro ni
pod novou kazajkou se mocně dmou.
Než večernice vzplane růžný svit,
svou Martu bude v náruči své mít.
II.
Ve městě trh je. Krámů lesklé zdoby
se před očima kmitají všem vrátké
a hlučným křikem vábí prodavač;
od hraček chvátá dav teď do nádobí,
v židovské krámy, lokte kde jsou krátké,
a hospodyně táží se, co zač?
67
Opodál slyšeť kramářský je hlas,
že paňác půjde brzy na provaz.
Tam na tržišti mezi vozy stranou
i vozík Petrův se pšenicí stojí,
a čeká kupce – jen ať nelení;
vždyť ještě sejíť má se s dívkou milovanou,
o niž se víc než o své pytle bojí –
i pálí ho již dlažby kamení.
A netrpělivě jak přemítá,
svá koně ryjí v dlažbu kopyta.
Konečně osud za kupce mu selku
nevlídné tváře poslal po poledni,
a selka pšenici mu skoupila.
Ač pozdě prodalprodal, a to bez výdělku,
přec za odměnu věru neposlední
mu bude v loktech Marta spanilá.
HleHle, s hvězdičkami přišel večer již –
kdy ty, hvězdičko, mu se vyjevíš?
III.
Už Petr koně na hospodě strojí
a ještě v noci na návrat se chystá,
když zablesklo se dvorcem očí dvé;
a již v svou náruč tiskne Martu svoji,
horoucně líbá, kde jen v líci místa,
a šťasten je, že zas má děvče své.
I ptá se Petr, ptá se Marta též:
„Zda mi pak přece v slově zůstaneš?“
68
A není odpovědí na otázky marné,
jen obejmutí měkké, vroucí, sladké
a dlouhý pohled v líc a do očí;
Petrovo Marta rámě tiskne švarné
a drsný Petr hladí tváře hladké
i pohrává se zlatou vrkočí.
Čas letem spěchá; s věže hodiny
z těch sterých vzdechů činí jediný.
U vozu koně stojí bez ovíska,
jen časem trhnou lehkou jeho tíží
a stanou zase jako na povel;
posledně Petr Martu v náruč stiská –
jsou ústa jejich jako spjata mříží –
a červánek se na východě rděl.
Sed’ Petr, Marta pláče; koníci
běloučkou letí domů silnicí.
IV.
Byl Petr jedináček, ač ne mladý více,
vždyť uplynul mu rok již čtyřicátý,
a ještě nechtěl býti ženichem.
Ač dávno neviděl, jak večernice
nádherně zaskvívá se v západ zlatý,
ač netěšil se mládí přepychem:
přec divného cos bylo vždycky v něm,
když v západní zrak upřel slunce lem.
Bylť Petr snílek. Venkovský, však vřelý,
jenž nerad za rodiči spěchal cestou,
69
radš uchýlil se ve své světy sám;
když snů mu puky květem vypučely,
spěl mládeneckým chvatem za nevěstou
a polo stařec uchýlil se k hrám.
Chtěl zahrát s Martou hříčku do syta,
než do obou zas rozum zavítá.
Rodiče bránili. Matka mu plakávala
a otec klíval, že ten hoch se zvrhá
a mešká bláhov dlouho do noci;
už matka víckrát na modlení dala
a tatík z mozku po nitce niť trhá
a oběma jim není pomoci.
Je Petr svůj. Kam vůle jeho jde,
tam čin jej taky k cíli povede.
Tichoučkou chatkou klid se šťastný stele,
matička v postel ukládá se tichá
a otec ještě šepce otčenáš;
v přístěnku Petr tlačí srdce vřelé
a beze slova ulehá a vzdychá:
„Byl jsem tu do včerejška ještě váš!“
Pak vzpomínkou se k Martě uklání,
než usadí se sen mu na skráni.
V.
A lidská starosť po vsi chvatu plna:
děvčatům vypravuje cosi selka
a hoši, muži v plném hovoru;
vsí celou pověsti se klátí vlna,
70
že svůdná Marta hříšnice je velká,
tam v souhlase a jinde v záporuzáporu.
Však konců konec: nemá nebo má –
aj, Marta bude žena Petrova.
A byla svatba. Kdo byl svědkem při ní?
Tři lidé divní, bába s kostelníkem
a píseň zpívající učitel;
a jestli přišli náhodou snad jiní,
jak bylo jim tu časem jíti zvykem,
tu jeden postál, druhý zase šel;
a byli svoji tiše bez hluku,
Marta i Petr v lásky rozpuku.
Snad mohla by se píseň odvážiti
v chaloupku v horách, kde se dvé těch duší
ukrylo před lidmi a pomluvou;
zde sklonili se v sladké svoje žití,
jež jenom ptáček tikotem svým ruší,
a oni mluví sladkou řečí svou.
Nad nimi anděl šumnou perutí
odnáší jejich všecky zármuti.
VI.
Osení roste. Slunce na ně svítí,
teplíčko žene do výsosti klasy,
a celý kraj jak zlatem opředen;
na lukách stkví se travina i kvítí
71
a nad nimi se ptačí třesou hlasy,
a co kde viděť, samé blaho jen.
Jen v měkkém, starém srdci Petrově
se ukládají tísně ledové.
Marta mu chladne. Jeť on ovšem taky
chladnější, než se láska v hruď mu hnala,
mělť dvakrát tolik jako Marta let;
však jí se nechtělo žíť mezi mraky
a při muži schnouť jako v mechu skála,
i Marta zatoužila v bludný svět.
Svou zlosť zapíjí Petr, Marta zas
vyhlíží okem v mladý květ a jas.
A Marta miluje. Byl štíhlý mládeneček,
to myslivecký, vlídný, ač přec mužný,
a pojal Martu v síť svou čarovnou;
což vzpomínati taky na věneček,
když mladý živůtek jej dobrodružný
s tou vesnickou sved’ maně královnou.
A Petr po vsi lidí táže se,
zda to vše lidské srdce unese.
Pak bloudil v lese. Zatím přišly stíny
a s hvězdami noc na smrky a buky
i na skalinu, odkudž pádný sráz:
„Tam pykať budeš za své bídné viny,
z mozolné svojí vydám vám jej ruky,
vy vlny ječné, tučný na pospas!“
Za chvíli zápas – hoch se kácí v důl
a Petr hledá pro svou hlavu kůl.
72
A našel pěknou borovici taky:
tam nad ní visí noci ve příkrovu
a z rána žasne hrůzou celá ves. –
Však časem přejdou všecky bouře, mraky,
zahrabou Petra do těsného rovu,
tak jako myslivečka nesli dnes.
A Marta vdova? Až přeletí čas,
za Petra najde Pavla sobě zas...
73