Elegie.
Již padá listí. Ještě chtěl jsem včera
utrhnouť růži, jež se rděla květem –
dnes opadala smutně do večera
a rozloučila s podzimním se světem.
Tak mine mladosť. Za ní noha kráčí
tím pevným krokem, který mužnosť vede,
a byť i v lesklém oko plálo pláči
a byť i smutek v tváři plakal bledé,
ta noha kráčí směle, neodvratně
v života tůně nevlídné a matné,
a kudy stoupá, půda kamenem,
a kde se octne, pnou se mosty zlaté,
jež bezpečně ji vedou v míru zem,
kde štěstí upíná se k její patě,
a kam se spustí, tam by člověk rád
chtěl blahem sobě tiše zaplakat.
Tak praví mnozí. Ale když ta noha
se motá trním nahá, přeubohá,
když místo mostů močály a skály
se v proudův toky nastaví a stojí,
jak hradové by k odvětě a boji
tu neustupně proti ní zde stáli,
98
když z tajných skrýší sto se plíží hadů
a každý uštknuv kolem ní se točí,
a jed svůj stříká z bohatého skladu,
když bol a žal se tokem proudí z očí –
kam půjde noha, kterou mužnosť vede,
kam zrak obrátí oči pláčem bledé?
HleHle, svadla růže. Kdo ji skropí zase,
by zaleskla se opět v jarním jase?
Zas výská jaro. Zvuky jeho steré
se nesou vzduchem, puká pouto ledů,
a jarních růží poupě tisíceré
se dere slunci blaze do pohledu.
Zda mé mladosti jaro zase zkvete?
Hle, mužští dnové prchli do hrobu.
Či mám snad věku vzdor a zásobu
v té pouti žití svého rychloleté?
Aj, ty to víš, ty duše moje mladá
i s prškem šedin bujné na skráni,
jak život můj si ještě tebe žádá;
čas mou sic hlavu v hrob již uklání,
již hrobař brousí svou si lopatu:
však než se hrdá tato hlava skloní,
zapěti musí v bujném záchvatu,
že byla tu ač zedranázedraná, však celá,
a byť i v holou lebku ztrouchnivěla –
že byla tu a teď že už je po ní!
99