Pohádka.
Bojácně jsem uzavřel se
v tichou chatu duše svojí,
hřál jsem se na ohni písní
v družných skřítků smavém roji.
Jednou jasně plápolala
světlem okének má chatka,
když tu náhle zaklepala
slabá ruka na má vrátka.
„Otevři mi, bledý hochu,
zima skřehlým tělem třese,
jsem jak stéblo plné jíní,
které vítr plání nese.
Otevři mi, bledý hochu,
já jsem mocná kouzelnice,
budeš-li mít slitování,
dám ti darů na tisíce.
Nachem žhavým, neprchavým
líc ti zbarvím v čarování,
budeš vesel, smutný hochu,
budeš blažen do skonání!“
17
Otevřel jsem celý zmámen
chaloupky své dvířka malá –
příšera ta – běda žití! –
divoce se zachechtala.
Chaloupka má sesula se,
na široké pusté pláni
sám jsem zůstal osiřelý,
bez útěchy do skonání.