Věštba.
Duše má kdys tiše vhledla
ve snu v jizby okénka,
když tam zlatá vlákna předla
sudička do vřeténka.
Když zlehýnka schylovala
ku kolébce svrasklou líc,
a nad děckem šepotala
chmurných věšteb na tisíc:
„Šťastno buď – jak racek v bouři,
když na rahno usedne,
než jej vlna s divým jekem
spláchne v tůně bezedné.
18
Šťastno buď – jak veveřice
na posledním poskoku,
než jí kule netušená
zaryje se do boku.
Šťastno buď – jak hvězda bledá
v dobrodružném kolotu,
než ji strhne s mléčné dráhy
ruka boží v temnotu!“
Šeptala dál, měkce, hebce,
chmurných bájí na tisíc,
hled’ jsem blíže – na kolébce
zřel jsem – vlastní děckou líc.
19