Topol.

Otakar Mokrý

Topol.
Samoten bloudím silnicí topolů zpustlou alejí a z rozplakaných haluzí podivné dumy šumějí. Ve obemšenou kmene hruď je lidské srdce vyryto, zimavou plísní k neznání do kola kolem přikryto. A starý topol zadumán třaslavou klestí šelestí, a lístků mladá družina naslouchá jeho pověsti. Choulí se k sobě blíž a blíž ti lístečkové zvědavízvědaví, já na kmen ucho přikládám, slyším, že o mně vypráví. Jen ustaň, starý brachu můj, sic uvěřím sám bájím tvým, že je to vlastní srdce mé, co kryješ mechem mrazivým. 59

Kniha Básně (1883)
Autor Otakar Mokrý