Pan Jindřich Strážský.
Pan Jindřich Strážský, český pán,
kdysi v Palestinu jel,
a v zemi snědých Moslemů
podivně věci zřel.
Tam nejprv kámen uviděl
s Kristovou šlepějí,
a líbáním hned zdloubal ji
o palec hlouběji.
Po vetchých stupních žebříka,
jenž Jakubu se zdál,
se duch pobožný Strážského
až k nebi vyšplhal.
A fantasií do ráje
ku prarodičům spěl,
na brcích, jež vypelichal
Gabriel archanděl.
116
Když takto ducha povznesl,
pozemské nad bloudy,
osedlal jemu dragoman
k odchodu velbloudy.
Po trudné cestě písčinou,
tu v slunném obzoru
zasvitly kuple Stambulu
na modrém Bosporu.
Když karavana kráčela
kol Dolma – bagdže vrat,
tu mocný žoldán Strážského
dal k sobě zavolat.
A Mahmud – nevím který už –
líp katechismus znal
než sám učený pontifex,
jenž v Římě panoval.
Strážského žoldán vyslýchal,
přioděn v zlato, kment,
a Strážský pilně vykládal
mu nový testament.
Když stál již hotov k odchodu
u zlatých podvojí,
ptal žoldán se: „čím lépe být,
pod jednou či pod obojí?“
117
Pan Strážský – věrný katolík
se kroutil sem a tam,
až pokynul mu k mlčení
Muhamed žoldán sám.
„Můj brachu, zanech disputac
i planých rozmíšek,
a dovol, bych sám rozlousk’ ti
ten tvrdý oříšek:
Já radš bych boha toho měl,
jenž dává pít i jíst.“ –
Pan Strážský si to k srdci vzal
a byl pak – utrakvist.
118