Od zasněžených Helfenburka strání
mi v okno vítr burácí,
opírám čelo zamyšlené dlaní
a ruka druhá převrací
při lampy kmitu, kamen tichém vzlyku,
list po listu ve starém zápisníku...
Tu se knížečky s hrstkou bledých květů
jak s křídel duchů vypadla
přede mne na stůl v zádumčivém letu
květinka uschlá, uvadlá,
květ rulíkový, kdys tak rudožhavý –
teď jako úhel uhaslý a tmavý.
I vzpomínám na vonné, čárné, svěží
to slunné letní odpůldne –
kdy k rozvalinám helfenburkských věží
jsme po mýtině neschůdné
stoupali v bor, kde vůní pryskyřice
nám vějíř smrků horké chladil líce.
Jak přissával se nenasytným lokem
ret k smavé číši Šumavy,
z níž proudil v duši jarobujným tokem
vzduch, blankyt, vůně doubravy,
kde vše se chvělo, bzučelo a pělo –
a vše nám smíchem zjasňovalo čelo. –
Vráceni sobě krátkou aspoň chvíli
a odpřaženi žernovu,
jejž bez reptání, teskní, zasmušilí
den za dnem táhnem poznovu,
by vymláceno – ač se pot nám slévá –
to zrno, z něhož zbývá pro nás – pleva:
my bloudili jsme Helfenburka valy
a necítíce znavení,
jsme ve borůvkách po pás zapadali
do zvětralého kamení –
ve suché listí kde v šelestu plachém
před námi zmije uprchaly strachem. –
Tu na zápraží palácových síní –
kde v římse stropu sřícené
jen beziny se plazí, ostružiní
a netykavky skleněné –
jsme zřeli rulík, k rozpukané stěně
jak chýlí se tu smutně, zamyšleně.
Ve třásních květů klonily se k zemi
šťavnaté jeho větvice,
zalité jahod zralých bobulemi
jak dravá prsa vlčice –
po květu rudém ruka maně sáhla
a hlavu k zemi dusná bolest táhla:
Svět pro nás má zrak belladony snící,
jejížto krůpěj zářivá
i nejzimnější, mrtvou zřítelnici –
čarovným ohněm rozhřívá –
pohlíží na nás něhou žhavých hledů
a v srdci zraje rudá třešně jedu.