Naděje.
Jak obráceni v svět práh ráje překročili
rodiče zhřešivší, hned anděl s mečem zmizel
a nezbyl ani dech ni zář ni po něm stín
a s ním se odechvěl i rajský, sladký klín
a žena plakala, muž k prsoum hlavu chýlí
a je před nimi poušť a kamení a svízel.
Však bohu zželelo se sotva vzešlých lidí
a jiný anděl byl, co v tuto velkou chvil
se ihned snesl níž, se k truchlým přidružil,
tak že v ten okamžik v svou důvěřuje dlaň
muž vznesl zmužile v kadeřích světlých skráň
a věřil od ráje odešed sotva pídi,
že bůh se usmíří, že povolá ho zpět.
A hned mu bylo líp a cítil méně hned
to slunce v zenithu, když vyšli v pustou pláň,
kde byl jen nízký trs ni haluz stromovástromová,
ne palma ubohá, ni lentišek, ni svída.
[19]
A čas nás provází a s časem naděje,
jdou s námi po bránu, po jámu hřbitova,
pod vrbu smuteční, přes světské závěje,
tmou, mrazem, žalostí, co se jí v světě vídá.
Však anděl souzen jest, aby až v sklonek zbyl
na zemi chladnoucí a věrně vedl nás
až k mezi věčnosti, jež jeví se nám jas,
na kterou stavíme blouzniví slavné hrady,
aby zbyl poslední a kouzelnou byl číší,
již chorý pojednou by srdce pozdravil
vábený k hvězdnaté, bezmezně zářné výšivýši,
když vzejde, skloní se v údol a nad zahrady.
A mnozí pěli již o dobru toho zjevu
a ještě tisíc let a dále budou pět:
že sází sirotám na rety radost zpěvu,
že hází ubohým do stezky bílý květ,
že je prut čarovný v snů říš, je zlatý pel.
Já símě hořčičné, já básník poupě pak
jsem skromně do toho přidati pouze chtěl:
když božská naděje všem milostný má zrak,
vzornější vzorných děv, je první archanděl
a mnohým jediný je družný zdejší zjevzjev,
že píseň naděje je právě lidský zpěv.
20