Fantasie o slzách.
Když z jasných prohlubní
se vznoří opět den růžový nad vrcholy,
třesk zbraní probudí, rozchvěje ples i boly,
skutečnost věje zas, soudíme prchlý sen
a k slzám v mnohý zrak postačí vánek jen,
aby ty slzy vzbudil.
Ta krásná oblaka,
jimiž se těšíme, k nimž oči upíráme,
ta skvělá oblaka jsou lidské slzy samé,
však svého života za plachost nemohou,
že mrtva, bělostná putují oblohou
a za večera svítí.
A potom přijde noc
a květy třikráte prudčeji dýchat budou
a rosa upadne na haluz puků rudou,
na astru smuteční, na trávu útlou tak
a věrných pomněnek v upřímný, stálý zrak
s oblaků těchže spadne.
A čárný víly zjev
na dlouho do jitra u sladkých prodlí květů,
a ony pocítí milostnost božských retů,
a nebe mladost svou, těch rosných perel třpyt
vypijí s rozkoší, velikých kapek kmit
a svoji čistou krásu.
[60]