Je věčné drama stálé ve obměně
a zve se žena. Jedna pohybnost,
a kdybys navazoval s skřítky spolek,
ten sujet, zaklnut jak, nevyčerpáš.
A napřed juž se jemu vysmívala
a její smích byl pošklebný a hrdý.
Tak byla sanquinická příliš. Já to zřel.
On beránčí zas měl kýs temperament,
směs krve jaké ve formaci muže.
Věděla, paní bude, vyhrazená. Diky
že váha citlivá je, triomphuje v sled,
když značí ženy celé odevzdání.
Jak věštka usoudila, prozírala,
že něha nevykypí, nevykvasí,
že jest to látka věčně botnající,
záhadná, měkká v dotek, poddajná,
jež vzrůstá leda a se nezmenšuje.
A mnila, při polibku náhodném
cizím, že neshasíná. Klání v sklonu
že turnaje pohlaví jest, že štít
jeho je v dvé a kopí rozbito.
A hrála netečnou a střízlivou,
však výsměch Éru nepatřil, leč jemu.
Ta finta, přetvářka a fikce,
ta vzněcuje vždy v líp krb, plamen něhy.
Tím jasno, nezmírá proč, neumdlívá
že. A on být mystem jeho stále
se zapřísahá. Ona bezděk nestálou
jest, na mih odkládá jen fikci,
zdráhání maskou zhrdá, abstinence.
Druh vždy leč zbude v vrchol podnícený.
Ó bez sklonu je Éra komedie,
jen v dvou to scéna v variantě věčné;
dva mimové, a přece stálé drama,
jak v kaleidoscop v vzchod vždy, původ znova.
A její autor, hry jest účastník
a travestiant, největší atalan.
Kdo jest jím? V prolog znáte předem.
Je fabulist a fraškář, básník v neúmor
věčný, ač na označení bližším nesejde
v střet, v shodu, krytí, ve splývání jevu
i visage. Promítají se tři reliefy
a značí totéž: Láska, žena, Éros!