Ballada o macešce.
Kytičko macešky, prostá a milá,
natrhal jsem tě z rodných niv,
pověz mi, dušinko, čím že jsi byla,
než jsi se kvítkem stala, dřív?
„Pohádka smutná – pěvče ty mladý,
nechtěj znát staré bolesti!
K čemu, kdy nelze podati rady,
opáčit cizí neštěstí?“
Kytičko ubohá, líto mi vskutku,
že jsem tě utrhnul, zmařil tvé dny,
uvadneš záhy, pohřbeny v smutku
budou tvé mladé, chudičké sny.
„Ne, toť můj osud – mám tolik síly,
zahynout klidně, mne nepojme strach,
jenom až zvadnu, druhu ty milý,
spal mněmě a nenech pohodit v prach!
Zažilať mnoho já – v podobě vaší
junák a děvče žila jsem kdes,
10
veselí, rozmarní, diví a plaší,
život nám kynul v jediný ples.
Zrak náš byl temný, modrý jak moře,
v prstencích vinul se zlatý vlas,
na našem květu podnes, však spoře,
prokvítá odlesk té krásy zas.
Marie – Ivan – dvé mladých duší,
láska k nim vešla jak jara dech,
kdo jí se leká, kdo že z nich tuší,
že smrt jim přinesla na křídlech?
Máj jejich lásky parný byl, krátký,
blaho je do svých zajalo pout –
byly to děti jedné matky – –
musili oba zahynout...
Hřešili těžce, však bez vůle svojí,
proto se smiloval nad nimi bůh,
změnil je v kvítka, by v prostičkém kroji
šatily, zdobily rodný tvůj luh.“
Dík za tu pověst, prostou a krátkou!
Nechť rosteš jen na mezi, na cestě,
přece tě zlíbám, a dám i s pohádkou
dárečkem lásky své nevěstě.
11