Panská věrnost.
Já říkal jí: „Ó nevěř mu,
jeť slovo jeho med,
však žahadlo v něm skryto je,
to poraní tě v ret!“
Leč ona přece přála mu,
co měla, všecko dala mu,
a jsem myslil, zoufalstvím
že sšílím naposled.
A povídám: „Hlas plamenný,
a srdce při tom led,
však jestli – – – já jej pověsím
pak na nejbližší snět.“
A po straně zas: „Hlouposti –
ó znám ty panské milosti,
dá za psa lásku, kterou já
bych nedal za ten svět!“
Jí bylo sotva šestnácte,
a jemu třicet let,
co on jich měl a nechal zas,
by nikdo nespočet’.
Však ona první láskou svou
35
tou plnou, velkou, divokou
jej milovala, poprve
jak oči své k ní zved’.
Tu chopil jsem jej za ruku
a na stranu jej ved’,
a řekl mu: „Já na káru,
vy na trůn jste si sed’, –
já lásky své se odříkám,
však moje puška, pravím vám,
ta donese, kam budu chtít,
ba zrovna čela v střed!“
On oči jiskře: „Musil bych
být jednou z bídných sket,
se světem celým kdybych se
bít za ni nedoved’!“
Já stisk’ mu ruku: „Dobře tak!“
A doma k ní zas: „Zjasni zrak –
ó tenkrát ve své moudrosti
jsem rád se přepočet’!“
Však osud nám ty naděje
přec jenom divně splet’:
kdys ráno v lůžku bez hnutí
on ležel, tich a bled,
smrt žárlivá jej chytila,
na věky s ním se spojila,
a nic se lidí neptala
ni slavných jejíchjejich věd.
36
Já povídám: „Hrom do všeho!
Dám prst si utít hned,
kdyby tu těžkou povinnost
kdo na svá bedra zved’,
a potěšil ji v bolesti.
Ó toto hrozné neštěstí
ji sklátí, jako vichřice
kdy slabý drtí květ.
Ó raděj kuli do hlavy
neb do lahvice jed!“
Jak uslyšela, na nebe
upřela divný hled
a děla: „Věrným přec je mi
jak za živa i pod zemí.“
A duše její přečistá
se za ním dala v let.
Ba pravda to. Ti páni nám
již dosti spletli běd,
a kdy nemohou se sliby
se nám již poroučet,
tu chytře zemrou raději
i s celou naší nadějí,
a ďas je hledej nahoře,
kdy nechtí více zpět!
37