Rytíř a dívka.
Rytíř:
Můj pyšný zámek tamo ční
jak měsíc do tmy půlnoční,
já bohatší jsem, král než sám –
buď mojí!
Dívka:
Pane, nechci k vám!
Rytíř:
Mých otců činy, moje páž
jsou jména mého čestná stráž,
mou pověst závidí mi král –
buď mojí!
Dívka:
Pane, jděte dál!
Rytíř:
Jsem mlád; všech dvorních paní květ
kdy chci jen, zlíbat smí můj ret,
i královnin jsem vzrušil cit –
buď mojí!
Dívka:
Pane, nechci být!
77
Rytíř:
Král žárliv na mne, rozkázal
můj zbořit zámek v čele skal,
mne spoutat zlými okovy,
mou hlavu oddat katovi!
Dívka:
Ne, nikdy ne! Snad dosud čas...
v mé ložnici nenajdou vás,
až setmí se, pak z chýže ven
tě vyvedu – jsi svoboden.
Jsi v nebezpečí, chud a sám –
pojď! na útěk se s tebou dám,
a proti vrahům tělem svým
tě zastíním!
78