Hon.
Na honbu jel Józa král.
Přes pole se kvapně hnal,
pláň proletěl i hvozd černý,
vinice i bažiny,
až mu z celé družiny
zbyl jen Diviš, přítel věrný.
Jeli dále klopotem
– tryskem chví se celá zem –
jak dva běsi rozezlelí,
až ve mladém osení
oři jejich schvácení
padli, pěnou kryti celí.
Jako bouře po lese
od vesnice žene se
na ně sedlák s divým křikem.
„Jak nad námi živ je Bůh,
dnes ti, králi, věčný dluh
jedním splatím okamžikem!
Zlý tvůj osud sem tě nes’!
Tobě dražším jeden pes,
než sto bídných, selských lidí.
Hoj, kdo krev tak prolévá,
79
a vichřici rozsévá,
za čas krátký bouři klidí!“
A tu blýskne ostrý nůž,
král svůj konec čeká juž
a se chvěje v náhlém strachu.
Však se Diviš rozehnal,
kralovraha k zemi sklál,
a ten hyne před ním v prachu.
„Viz, Diviši, chátra ta
nevěrná a proklatá
na mne, pána, ruku vztáhla,
má že ruka svěcená,
pro ně krví sbrocená
na ně přísně kdysi sáhla!
Ale Bůh mi svědkem buď,
a mne za to krutě suď,
že jim stokrát všecko splatím!
Zřím plát znovu krve nach:
aneb zatlápnu je v prach,
aneb sám svůj život ztratím!“
Diviš hledí do země,
a si myslí tajemně,
že kdo v divém hněvu plání
ve své pomstě nezralé
vztáhne ruku na krále,
není hoden slitování.
Od vesnice po chvílce
běží dítko v košilce
80
udýchané za tatíčkem.
Bosé nožky uštvány,
zlaté vlásky scuchány,
a strach hledí mladým líčkem.
Beze hnutí leží tu
otec v bujném pažitu,
dítě v bázni volá stále,
až po marném hledáníhledání,
křísení a volání
v pláč vypuklo nenadále.
Ale spurný Józa král
pěst svou k ráně rozehnal,
prudce udeřil je v líčka,
až se dítě zachvělo,
a pak náhle skácelo
polomrtvé u tatíčka.
A když koně povstali,
znovu sedla připjali,
volným krokem dál se brali,
pryč s té stráně tesklivé.
Mlčí král, a v děsivé
sny se věrný Diviš halí.
Diviš hledí do země
a si myslí tajemně,
že kdo v divé pomsty plání
tak se k pomstě rozlítě,
vztáhne ruku na dítě,
není hoden slitování!
81
Vidí v duchu rodný dům
smutně čníti k nebesům,
a v něm svoje ležet dítě
s krvavými okovy
u mrtvoly otcovy...
Diviš zavřel oči hbitě.
– – – – – – –
Měsíc ukryt za mraky
v boj se pustil s oblaky,
a když zahnal všecky stíny,
viděl, dvé jak ze mlází
jezdců černých vychází,
však jen jeden z doubraviny.
82