Legenda o Chmeli.
Oj, otče Chmeli, slavné tvoje jméno
na věky bude v Čechách velebeno.
Neb před potopou juž jsi tady byl,
juž tehdáž božskou žlutou šťávu pil.
Svou milou bylinu jsi sázel v půdu,
bys měl čím veselit se v žití trudu.
Neb věru, brzy přišel hrůzy den,
a celý svět byl vodou zatopen.
Což voda tobě, když měl’s nektar zlatý,
jímž kýpěl stále pohár vrchovatý.
Jak veselo! Leč přišla na konec
i na tebe ta kletá voda přec.
Tvůj pivný sklep byl zatopen již zhola,
a hrdlo tvé za doušek marně volá.
Však hrdý ještě chmel tvůj tady stál,
a bludným ptákům útočiště dal.
K těm ptákům také ty’s se vsoukal náhle,
a pevně chopil ruky jeho táhlé.
102
Nechť prší příval týdny nebo dél,
nad všecky vody pyšně ční tu chmel.
A z květů jeho ruka šťávu stlačí –
to v nouzi také pijanovi stačí.
Až posléze vám pomoh’ Pán Bůh sám,
a suchou zase půdu zřídil vám.
Co první tvoje práce potom byla?
Dbát, aby z půdy chmele vzrostla síla.
A když jsi s první opičkou tu spal,
tu celý vesmír radostí se smál.
Oj, otče Chmeli, slavné tvoje jméno
na věky bude v Čechách velebeno.
My, děti tvoje, šťávu chmele zas
jak sám ty druhdy,druhdy pijem v každý čas.
A voláme tak veselí a jaří:
„Nechť bylině tvé v Čechách vždy se daří!“
103