Den mírný, podzimní, jak starých tváří smích,
a tiše juž se tratil.
Kýs paprsk neznámý sem z dáli ještě tíh’,
a růžemi jej zlatil.
Tak jemná záře ta, jak smilování zvěst,
již děd zanechá vnukům,
kdy tuší tajemnou pouť, plnou velkých hvězd,
a slouchá rajským zvukům.
I stál jsem, z živých sám, na půdě z mrtvých těl,
z nichž klíčil život nový,
svůj hvězdotkaný plášť Bůh zvolna ukláněl
zde nad sterými rovy.
Sem bál se vkročit svět, jenž právě uspával
svou pestrobarvou vřavu,
jen cvrček v staré zdi jak,věčný šumař hral,
a vítr dýchal v trávu.
Obloha bohata na legiony hvězd,
ty na své mrtvé, země.
Proč světla nahoře tak volně mohou kvést,
a ty je skrýváš temně?
Když pastýř v podvečer svých ovcí sečte tlum,
na starém usne plášti,
a člověk dílo své odevzdá nebesům,
svou lásku i své záští.
A plavec opustiv své bídy rodnou vlast,
v dál pluje tmavým mořem,
a našed nový krb a poznav novou strast,
po staré zmírá hořem.
A měšťan v zemi klid kdy nenachází víc,
do bitev zlých se vrhá,
a doufá, lepšímu že míru kráčí vstříc,
a dřívější si zmrhá.
Zde plavče životem, svůj starý najdeš byt
pod šedou, rodnou travou,
nech stinný rov jak dno rozbité lodě tmít
se nad svou těžkou hlavou.
Sem k tobě, vojíne, jenž s osudem se rval,
se zrada neodváží.
Pod keřem tvrdě spi, jak’s v polním stanu spal,
zde, na ztracené stráži.
Nač jenom naříkáš? Na žití slib a lež,
na jeho rozmar vrátký?
Zde prožij noci ty, jak já je probděl též,
a nezatoužíš zpátky.
Však já jsem zaplakal: „Ty velký Bože, víš,
že nic jsem proti tobě,
ty světy obsáháš i nebe světlou říš,
já jsem jak žebrák v hrobě.
Na dráze aetherné před tebou couvá hrom
a pokorně tě slaví,
mne pánem neuzná ni červ na světě tom
a proti mně se staví.
A přec i ve mně žár tvé mocné vůle plá,
a bouří tvoje síla,
v mém srdci láska tvá si hnízdo ustlala
jak holubice bílá:
Jsem vydán nelásce i záští na podruž,
mou hlavu tíží kletba.
Má hnízdo každý pták, a družku každý muž,
jen o mne nikdo nedbá.
Co drahým bylo mi, to záhy zašlo spat,
viz, zde můj otec dřímá,
má matka slaba jest, ji stáří mrazí chlad,
samoty těžká zima.
Tak oba zajdeme jak ve pralese strom,
jenž shnil bez všeho zvěstu,
a nezví vnuk, zda červ jej povalil či hrom,
kdy dávno shnil juž v klestu.
Tak mizí život můj, tak mijí každý čas,
již na smrt smutno je mi,
má hlava těžká je jak zralý k žatvě klas,
a chýlí již se k zemi.
Ni síly nemám víc ni vůle vkročit ven
do vášnivé té vřavy –
ó dovol alespoň, ať usnu spokojen
zde, v klínu suché trávy.“
I zakryl svoji tvář a na hroby jsem kles’
jak mrtvý na zem padá,
můj duch jak noční pták již do výše se nes’,
nad žití pustá lada.
Šat bílý aetherných a skvělých, vzdušných děv
na čelo chlad mi vanul,
a v rykem spráhlý sluch nadzemských duchů zpěv
jak mírný balzám kanul:
„My zbyly jedině z těch bájí ztracených
o tvém i našem ráji.
Tam volně těkaly jsme, samý rej a smích,
jak sestry jen si hrají.
Do taktu rozhoupal nám vánek kolíbku,
tak měkkou, z vláken tkanou,
zpěv ptáků mísil se do našich polibků,
květ sytil nás svou mannou.
Však záhy odněkud k nám přišli lidé zlí,
jich pohled zděsil všecky,
my hříchem zkalený jsme ráj svůj nalezly,
a přešel ples náš dětský.
I letěly jsme výš až v azur průhledný
a hledaly vlast jinou,
teď smutny bloudíme a všecky naše dny
nám bez radosti minou.
Ve družné čety své tak rády jímáme
vše duše beze klidu –
pojď hledat s námi též své vlasti neznámé,
a zapomeň svou bídu!“
Zpěv usnul v daleku, jen tichý smutek zbyl
z té písně v choré hrudi;
jsem poutník neznámý, jenž v šeru zabloudil,
a v samotě se trudí.
Však ne – on nepodá se ve bludišti tom
přec číré zoufalosti,
on ví, nechť tmu a žal ta naše rodí zem,
že také krásu hostí.
Ten život v přírodě, stín, záře, šero, jas,
ta harmonie zvuků,
květ vůní, písní pták, vše dává tobě vzkaz:
,Pojď, podej svou mi ruku!
Hle, všecko před tebou zde leží, tobě vstříc,
čti, na kterém chceš, listě,
jen přikloň na chvíli svou k němu tiše líc,
a najdeš boha jistě!
Ten kolem tebe vše svou duší vyplní,
i tvoje srdce může,
že smutná ňádra jím se v píseň rozvlní
a zkvetou v činů růže.‘
Ač není klidu zde, kde všecko válčí jen
a stálým bojem dýše,
noc k novým záměrům a k útokům je den.
– jen dál, jen stále výše!
Tam dole jedenkrát dost klidně budem spát,
tma bude naše věno,
však teď chci s bouřemi a s blesky chci se rvát,
jim urvat moc a jméno.
Ten dávno ztracený ráj dobývati zpět,
a bohy slávou spilé
na spravedlivý soud všech věků pohánět,
rvát poklady jim zbylé!
Nechť soptí hněvem svým a blesky lidstvu v strach,
my nastavíme čela,
jich střely rozbijí se o ně, klesne v prach
ta pýcha jejich celá.
A přijde lidstvo, řkouc: „Co vaše hromy nám,
ty dnes jen děti děsí,
nám vás již netřeba, z nás každý bůh je sám,
a vládne pod nebesy.“
Jak vesmír zlíbezní! My zastavíme čas,
nechť jak chce k moři pádí,
my v zlatý změníme, kde jaký bílý vlas,
a vrásky v úsměv mládí.
Kde druhdy nelad byl, teď v luzný souzvuk vzplá,
a žal se v rozkoš staví,
kde dříve tekla krev, nechť klasné pole vlá,
by umlknul hlad dravý.
Nechť podá Jidáši svou Kristus k smíru dlaň,
ret k políbení chýle,
nechť padlým ženám zas prut myrty zdobí skráň,
vlas černý růže bílé!
Kol mečů rozbitých a zrezavělých pout
ať svlačce květ se stočí,
nechť novým životem se vzpruží stlelý oud,
a žárem mrtvé oči.
Na zubech zdrolených ať zášť se pokoří,
nechť zmlknou stesky žití,
zem celá v růžový se odlesk ponoří,
jímž nebesa se svítí.
Nechť pekla otevrou se brány staleté,
z nich vyjdou duše bědné,
a čelo, na věky jež bylo prokleté,
zas v naději se zvedne.
Pak chceme jásati, nic ples náš nezkalí,
sem pohár, jenž se blýští,
na retech s hymnami abychom čekali
na nových věků příští!