Když vítr vál, tu básník z jizby vyšel.
Jak bratra brat jej vítr v náruč jal.
Zpěv děsný, tajemný tu básník hřměti slyšel,
ten protest přírody, jenž božství zaklínal.
Přes lada prázdná,
skaliska srázná
šílením blázna
letí můj dech.
Suché kol listí
letí a svistí
se mnou tu v spěch.
Páže má třímá
urvané růže,
ještě v nich dřímá
tajemství lásky,
ještě v nich plane
polibek muže
a slza krásky.
Co s tím se stane?
Hedbávné vlásky
chytil jsem kdesi,
v bezcenné směsi
se mnou to pádí.
Z chudého lůžka
tři stébla shnilá,
obrázek, stužka,
památka milá
dědictví z mládí
těch, kterým mileno
bylo to, svato,
nyní mnou hozeno
za nimi v bláto.
Chytil jsem illuse
a sliby lhavé,
přísahy žhavé,
v okamžik schladlé,
panenské vínky,
předčasně svadlé.
Královská slova
s pečetí rudou –
lži jsou to bídné,
leč davy vlídné
na chvíli znova
věřit jim budou.
Znaky a řády
pozemské vlády,
infulí třísně,
žebráků cáry,
erbové plísně,
umění škváry,
válečné trofeje,
paroba naděje,
jež dech můj rozvěje,
rolníka setby,
zklamání kletby,
spálené vísky,
chatrčí třísky,
zdupané nivy,
rozrytý lán,
kudy byl divý
útok hnán.
Svízelí hojnou
mírem i vojnou
ubohý lid vždy
k smrti je štván!
Chytil jsem blány –
podvodu schrány,
zápisky krví
na život, čest,
hřích ženy prvý
a muže lest.
Žeřavé zlato –
krvavé bláto.
Špinavo, klato,
pekla to zvěsť,
přec zaň zem celá
na prodej jest,
duše i těla,
krev srdce vřelá,
vše zaň – zem celá
na prodej jest!
Chytil jsem líčidlo
kokety staré,
jímž chtěla zvnaditi,
zhladiti, zmladiti
tváře své charé,
aby z nich prohlídlo
líce zas jaré.
Šviháků módy
řeči jak vody,
rozlité polem,
v bařinu valnou
páchnoucí kolem
neřestí kalnou.
Fanfáry, vřavy
pochybné slávy,
hymny, jež k oblaku
bouřně se nesou,
recepty zázraků,
jež světem třesou.
Prosebné listy
zavlhlé místy –
byly to stopy
slz, jimiž v skrytu
vdova je kropí.
Viděl jsem, chopil,
do bahna stopil
papíru svitu
vznešených jmen,
který mi žebrala
vyžilá, ospalá
chasa za úsměv
prodajných žen.
Démanty kradené,
z lopoty koupené
štvaného lidu,
a slzy roněné
marně a hluše
bez těchy, klidu,
na dno až duše.
Kam s brakem tím
plesnivým, shnilým,
neduživým,
kam že se schýlím?
S čím se kde střetnu,
radost i hoře,
uchvátím, vmetnu
v hlubinu moře.
Nesmím dřív ustati
v divoké závrati,
dokud se nezvrátí
všech řádů věž,
dokud v prach nepadne,
nepadne, nesvadne
vše, co zde lež.
Člověk – toť lež!
Slyš moje zpěvy!
V nich bůh se jeví,
jako jej jevil dřív
ohnivý mrak,
tak on ti kyne živ,
veliký tak!
Tulák jsem ze zvyku,
podoben básníku
bez klidu, oddechu
stále jen v pospěchu
ženu se dál,
nikde se nestavím,
nikdy se neznavím,
prosba můj nevinná
nezdrží sráz,
hřbitov jen jediná,
svatá mi hráz.
Ó, větře, leť, jen mrtvé neruš z klidu,
v jich tichý sen jak kolébavka spěj!
Dej bolest zapomnít jim, strast a bídu,
však jako prokletí a hrozba živým zněj!