SVÉ ŽENĚ.
Vždy plný úzkosti a prázdna ve své duši
jsem toužil po srdci, jež možno obejmouti,
v něž bytosť vnoří se a jsoucnosť svoji zruší,
já toužil tajemství to žití postihnouti,
a býti ženskosti a duši lásky blíž –
to dávno již.
A štěstí, které v let se dává před člověkem,
jsem pozdě – přece chyt’! Já v hlubiny se noře
tvých citů žasl jsem, a na dně jeho měkkém
jsem uleh’ v pokoji jak mrtvý plavec v moře,
mně věčný pokynul tam lásky sen –
a včera jen.
Ó štěstí, rozkoši, v níž žijí Bůh i lidé,
ty ohni nebeský, jímž celý vesmír plane,
i ty, ó smíření, ty čistých duší klide,
ve kapce jediné jak celé moře tane,
a v prášku drobounkém všech světů víří ples,
nám záříš dnes.
44
Čím lásce chvíle jest? Čím celé lidské žití?
Nám lásky hodina jest doba nekonečná.
Či možno milovat a zítra zapomníti?
Či nelze pojati svým srdcem snění věčná?
My stejně budem’ pít zas čisté lásky vznět
za dvacet let.
A potom umříti... Jak luční kvítí zmírá,
dva květy v jednu noc, a tisíc nových vchází,
den slavný růžový se zas jim otevírá
a v květy zrozené zas nové barvy sází,
by lásky život zas v nich sděděný se smál,
a věčně dál!
45