PODZIMNÍ MEDITACE.
Jak z kořena pošlo, zas na kořen padá
to listí ve smrtelném chvění.
Je stařenou vesna nedávno mladá
a ví, že usne bez probuzení.
Má za sebou všecky rozkoše dětství
a před sebou zimní sněhový lán
a času jen strnulé, tiché kmetství,
jemuž jest její pláč nepovolán.
Ó neznámá božství, v tom ukrytá loubí,
s ním jeden vám usouzen ukrutný zmar.
Již svadnul věnec, jenž čela vám vroubí,
a zkvetlé růže vám živlů rve spár,
a západ skučí nad hlavou vaší
a libánků polibky ruší a plaší,
jest těžký slzami, jež kanou v zem,
a blátem třísní vám šatečků lem.
Již opona padá – lidstvo má dosti,
je konec té přírody komedii.
Kdos pochopil, mlč, a tíhy se sprosti.
65
již hra ta věsí na tvoji šíji?
Buď mudrcem. Umřeli také jiní,
již před tebou šli v tu podzimní dál.
Ta jeseň hrob lásky i přírody stíní,
a marný byl výkřik a marný tvůj žal.
Hleď, nedávno’s přísahal věčnou lásku
a mnil, tvůj cit že přetrvá svět,
teď strhána pouta jsou důvěrných svazků
a zámek tvůj vzdušný řítí se zpět.
Ó „na věky, na věky!“ šeptala ústa.
To slovo neměl slyšeti den.
Tvé „na věky“ hrobu teď tma halí pustá,
to „na věky“ v loučení splní se jen.
Ba fantasie třeba je mnoho
si vykouzlit z temnice podsvětí toho
tu podobu opět, srdci tak milou,
tak svěží, jak druhdy před lety bylou,
a přibásnit nahému čelu té lebky
vlas živý a divý, kadeřný, hebký,
té bezmasé čelisti růžové rety
a vyhaslým děrám zraku zas vzněty
a holým lícím pleti květy.
Hrob na konec zmocní se všeho
a zdrtí vše tíží objetí svého
66
a vyssaje, roztrhá, spálí v prach
ten idol, jenž jásal nám na ústách,
a po letech na posměch, bolesť a vztek
k nám vyhodí hodů svých ostatek,
a ze všech tužeb, lásek a prací
nám setlelou lebku jen vrací...
67