LÁSKA.
Tak umřeli jak žili. Dávno tomu,
co báj jich zašla jako kvítek v lese,
jak první rachot májových kdes hromů,
a pták, jenž v posled v keři křídlem třese.
Ti milovali velkou láskou boží
– prach zemský k prachu zemskému se vine –
a šeptali, v svém zmírajíce loži:
„Vše pomine, jen láska nepomine.“
A pominulo, všecko pominulo.
Vnuk nezná jich, jde opět cestou svojí, –
v něm novou láskou srdce zas se hnulo,
on jako praděd touhou zas se kojí.
Zas miluje, jak bůh mi mohl pouze,
prach zemský ruce k prachu v štěstí vine,
a po staletí bloud – v své šeptá touze:
„Vše pomine, jen láska nepomine.“
Nás nebude a naše sledy zblednou,
v květ prach náš přejde, květ pak ve prach nový,
68
a z prachu nová těla zas se zvednou.
Co bude víc, zda věštecký dar poví?
Zřím člověka mi cizího, jak v cizí
si řeči šepce: „Umírám – svět hyne...“
Ó vnukuvnuku, slyš, jak děd tvůj všecko zmizí.
vše pomine, jen láska nepomine.
69