Den zasmušilý uhasínal zvolna,
nach červánků již zmíral nad západem
a vzduchem nesla nálada se bolná.
A bledá mračna dýchajíce chladem
se leskla jako kov, jenž srdce děsí,
že Mamon vládne také nad nebesy.
A smutná země, zasypána sněhem,
již polil večer prázdným světla žehem,
se chvěla v nitru, ždajíc marně rána,
jež teplem, jarem mělo dechnout na ni,
a snila těžce v trapném zadumání,
hruď rozryta a duše na smrť zdrána,
a kolem bylo šera teskné moře.
Pln únavy a sklamání a hoře
již zapomněv svou sladkou, dávnou báj
o spasení, jež vrátí lidstvu ráj,
spal celý kraj.
Tak mdle, tak unyle tu chvíle táhla,
a srdce lidská marným steskem práhla
po neznámém, po sladké jakés smrti,
jež duši vznese, pouta těla zdrtí,
a mysl vadla, mučila se v hrůze,
že ničím je zde láska, cnost i víra,
že člověk ztracen zhyne po zásluze,
a práce, dobro, žití
že v smrti klín se neodvratně sřítí,
že Bůh jest hrob, jenž všecko uzavírá,
že pěnou pouze na věčnosti proudu
jest země, člověk jenom jiskrou troudu.
A celá snaha od jitra až k noci,
jíž touží kletbu nicoty své zmoci,
i vyšší vzlet a msta i odpuštění,
i pokoj duší, vášní bouřné vření
jest stín, jejž věčno vrhá v světů den,
jest sen, jest sen!
A nikde léku, nikde slitování.
A vlastní nitro lidí – peklo muky.
A marně s kříže světlý zjev se sklání
té svaté Krista probodené ruky.
A zkažen, ztracen nešťastný je svět,
a ku hledání svaté pravdy vznět
jest navždy klet...
Tu náhle v strži mračen, která pádí
a mizí v noc, či kdesi od pobřeží
až jiných světů, které v snění leží,
se ozval hlas – ples víry, dobra, mládí,
a jako Sinaj, který v blescích svítí,
a jako kříž, jenž s Golgoty se třpytí,
v to smutné, bědné, bludné lidské žití
sáh’ mocný jas,
a ozářil zla, hříchu vlnobití
ten svatý hlas.
To Boha byla řeč, jíž blaze, jemně
se chvěla v žalu, v pláči tála země,
a lidé na zem klesali tu v lkání,
a hukot zvonu zvučel bez ustání
tak velebně k těm vzdechů hlubinám:
Mír vám!
Jak andělský by sbor to nebem táhl,
a věčné harfy v struny mocně sáhl,
a vítr slavný, šíré noci moře
a mhy a mračna vzdušné na prostoře
a celý velký přírody té chrám
pěl slavně v lidstva stesk a trud a hoře:
Mír vám!
Mír vám, jež vede tiché práce cesta
zde budovati krby, chaty, města,
kdož chráníte své rodině a vlasti
svůj pot, svůj plod, se vzdavše jiných slastí,
z čí štědré ruky bratřím požehnání
jak z kypré nivy klasů houšť se sklání,
čí památka, ač vnukům známa není,
přec žehnána je v pozdním pokolení,
již svému Bohu, jehož v hrudi máte,
svět zlý a bídný lepšit pomaháte,
vy děti světla, v světlo zírající
a v mukách žití s usměvavou lící
vždy hledící jen k zářným výšinám:
Mír vám!
Mír vám, kdož svaté překážíte snaze,
kdož balvanem jste lidstvu v jeho dráze,
jalový štěp, jenž plodů nevydává
a jenom prázdným listem ve vzduch mává.
Mír vám, vy vrazi, zloději a rváči,
mír vám, vy chudých krvelační dráči,
vy zlí, vy tvrdí s lačnou zisku duší,
jež vdovy pláč ni prosba nevyruší,
již almužny jste, těchy nepodali,
jež pouze Mamon prázdným leskem šálí.
Vy děti temna, z hrobu ve hrob jdoucí,
svit svaté pravdy snésti nemohoucí,
já nechci zmar váš, já vám život dám:
Mír vám!
Mír vám, vy v hrobě klidným spánkem spící,
pod suchou travou, s ní tak práchnivící.
Ó spěte sladce nad pohaslou svící
svých snah a snů, já nyní pokoj mám.
Co život smlčel, smrt vám směla říci:
Mír vám!
Zmlk’ zvonu hlas. A ticho bylo kolem,
svit červánků se třásl sněžným polem
a jejich růže chvěly se a bledly.
Na blankyt noci chmury tmy se zvedly
a božské ticho vesmírem se lilo.
Hvězd tisíc čisté nebe vyzářilo.
A modlitbou tu lidské byly dumy
a cit a touha, jež se v ňadrech tlumí,
a lidé v noc a nebe zříce vůkol
tu chápali svůj nesmrtelný úkol,
že k životu jim více třeba není
než dobroty a lásky, odpuštění.
Co andělé kdys pěli na Betlémě,
čím od pravěku chví se celá země,
tím mírem Krista, láskou věčně živou
jsi snila, země,
a s hůry luna září mlčelivou
tě zulíbala jemně.