Lesk slunce na západě hasl,
kraj tměl se veškeren,
a chladný vítr smutně třásl
skly malých luceren.
V tom víru, letu, křiku, shonu
na hlučném nádraží
svou milou spatřím na perronu
s manželem pod paží.
Již jedou, jak mi kdosi hlásá,
v ty kraje příjemné,
kde vánek na zem’ vůni střásá,
a myrt a laur se pne,
kde navrací vzduch čistý, zdravý
žár lícím nachový –
tam jedou nabýť – lidé praví –
klid, zdraví – kdož to ví!
Ba, bledá, chorá je ta žena
v tak krátké proměně,
jak růže bílá, opozděná,
až k chladnu jeseně.
Mrak smutku tkvěl na klenbě čela,
a z očí zíral žal –
hněv dávný opustil mne zcela,
a soucit s ní mne jal.
Tys neodešla s blahým klidem
od stupňův oltáře –
tak neznamená štěstí lidem
své sledy do tváře.
Dnes na rozchodu za vše muka.
odpustiť mohu jen,
dnes nad tebou mi srdce puká
víc než v tvé svatby den...
Co krásno tady, všechno mine –
ó sudba neblahá!
dnes musím zříť, že také zhyne
ta čistá krása tvá!
Už jenom v paměti mé zkvétá
ta spanilá tvá líc –
ó brzy všechen pudr světa
jí nenahradí víc!
A brzy pak se s pláčem schýlí
v dlaň líce uvadlé,
až první vlásek vstříc ti bílý
se blyskne v zrcadle.
A to tvé čelo mramorové
pak vrásky zorají,
a ty tvé rety purpurové,
má drahá, zmodrají – –
Mně líto, líto, že ty časy
jdou cestou zákonnou,
že budeš na troskách své krásy
nervosní matronou...